|
~ Vznik a vývoj Slepeckého muzea v Brně Brno, 1996 Vydalo Slepecké muzeum České unie nevidomých a slabozrakých v Brně U příležitosti vydání těchto textů na mých internetových stránkách cítím potřebu upozornit, že oproti textu, který je na stránce SONS, je tento úplný a navíc věcně doplněný o zprávy z posledního období, tj. do konce roku 1999. Původní text je nezměněný, avšak doplněný o události následující po vydání této brožury tiskem. Touto publikací věnuji vzpomínku a vyjadřuji hlubokou úctu všem, kteří z velké lásky v srdci nelitovali mimořádného pracovního úsilí, aby své nevidomé a těžce slabozraké žáky připravili k radosti ze života a mnohým z nich položili základy podmínek k naplňování životních ideálů. Tato knížečka mohla vyjít díky štědrosti návštěvníků Slepeckého muzea i jiných příznivců, kteří poskytli pomoc odbornou i finanční. Zároveň vzdávám hold In memoriam upřímnému a vzácnému příteli váženému panu Igoru Barvičovi za dlouholetou a nezištnou pomoc předčitatelskou a překladatelskou. Uveřejněním této knížky na internetu bych rád čtenáře upozornil na to, že texty, které na své stránce uveřejnila organizace SONS z nejasných důvodů vkladatel ostříhal, a proto jsou neúplné. Využil jsem možnosti informace doplnit o texty z původní publikace, aktualizovat je a v závěru uvádím skutečný stav věcí na rozhraní let 1998 - 1999. Autor OBSAH * Slovo autora 1. U nesmělého začátku 2. Jak to bylo dál 3. ... a konečně 4. Letmá exkurze 5. K současnosti 6. Příloha 160. výročí založení výchovného a vzdělávacího ústavu pro nevidomé v Brně je bezesporu příležitostí uspořádat odpovídající tematickou výstavu. Byla zahájena dne 5. září 1995 slavnostní vernisáží, na které se mimo několika pracovníků základní školy pro nevidomé a slabozraké v Brně sešli hned tři její bývalí ředitelé: Vladimír Racek, Drahomír Hanák a Josef Smýkal. Přítomná byla také současná ředitelka Hana Adamczyková. Dostavilo se rovněž několik zástupců společenských a kulturních institucí. Přivítali jsme také vzácnou ná-vštěvu z Holandska. Pro jejich slepecké muzeum jsme poskytli jeden Kleinův psací stroj. Po zahájení pí uč. Eliškou Hluší vystoupil posluchač brněnské konzervatoře houslista Vít Bureš. PhDr. Josef Smýkal ve svém krátkém projevu podtrhl význam zakladatele ústavu. Byl jím Jan Nepomuk František Rafael Beitl, kterého sem doporučil Johann Wilhelm Klein, ředitel vídeňského ústavu pro nevidomé tehdy se světovou pověstí. V slavnostním projevu se dr. J. Smýkal zabýval tvořivostí pedagogických pracovníků a uvedl také adresy, kde všude toto zařízení během své existence "bylo doma". Následovala prohlídka výstavy. Při příležitosti této kulturní akce byla vydána i moje malá knížečka. Autor Jakmile se nachýlil čas, kdy byl chovanec Zemského ústavu pro výchovu a vzdělávání nevidomých v Brně propuštěn, aby začal svůj samostatný život a zařídil si dílnu nebo začal vyučovat hře na hudební nástroje či založil ladičskou živnost nebo získal místo varhaníka, vybavilo ho ředitelství ústavu nejnutnějšími psacími potřebami a v mnohých případech i menším množstvím materiálu pro výrobu kartáčů nebo košů včetně základních nástrojů pro zavedení řemeslnické dílny. Ve zvláště vhodných případech obdržel absolvent ústavu, který se měl živit hudbou, i starší hudební nástroj (mimo klavíru a varhan). Varhaníci i ostatní hudebníci byli vybaveni nejnutnějším notovým liturgickým i jiným materiálem v braillském písmu, který si později doplňovali podle místních zvyklostí přepisováním z běžných hudebnin do bodového písma. Tato praxe se s omezeními zachovala i v době druhé světové války a nějaký čas po ní, tj. v době, kdy k ústavu patřily učňovské dílny a hudební oddělení. Po zrušení všech vzdělávacích ústavů a diferenciaci národních a středních i odborných škol (v Praze a v Brně v r. 1951) se s materiální pomocí přestalo. Pro těžce zrakově postiženou mládež z českých zemí vznikla učňovská škola v Praze. Zájemci o studium hudby mohli přejít na hudební školu Deylova ústavu v Praze. V Brně a v Praze na Hradčanech zůstaly pouze národní školy pro nevidomé žáky. Toto skromné vybavování umožnila skutečnost, že brněnský ústav vždy zaměstnával pracovníky, kteří se mimo svou funkci dozorce (vychovatele) nad chovanci zabývali výrobou určitého druhu učebních i jiných pomůcek a zboží včetně služeb pro chovance, případně tiskem knih v bodovém písmu, které si potom ústavy vzájemně vyměňovaly.*1) Finanční prostředky získávaly rovněž prodejem zboží z učňovských dílen. Mezi základní materiální vybavení absolventů brněnského ústavu patřila především tzv. pražská tabulka pro psaní braillským písmem a v některých případech i Kleinův psací stroj pro dopisování s vidomými tzv. propichovanou latinkou. Obdrželi je především řemeslníci, aby si mohli samostatně psát např. objednávky aj. Právě tyto dvě pomůcky se staly později prvními kusy mé sbírky, aniž jsem v té době (1947) tušil, zda se tato moje záliba rozvine. Jako skoro všechno v mém životě, zaujala mne myšlenka, soustředit všechno, co připomíná život ve škole, v ústavu i mimo něj. Ke shromažďování památek, vztahujících se k výchově, vzdělávání, práci, kultuře i zábavě nevidomých dětí i dospělých, mne zvláště inspirovali dva pracovníci zaměstnaní v brněnském ústavu. V první řadě to byl Rudolf Krchňák, nevidomý učitel hudby a František Urban, slabozraký vychovatel a výrobce speciálních učebních pomůcek pro nevidomé žáky. R. Krchňák nás seznamoval s historií ústavu i tzv. slepeckého hnutí, a tím ve mně neuvědoměle vytvářel o tuto problematiku trvalý zájem. Fr. Urban mne mimořádně přitahoval svými nevšedními dovednostmi při vývoji a výrobě slepeckých pomůcek, zvláště didaktických, podle mého nynějšího názoru světové úrovně. Dovedl totiž odhadnout hmatová specifika. V současné době, kdy je již Slepecké muzeum v Brně skutečností (od 1992), mohu toto tvrzení podložit důkazy. Z jeho prací se vlivem bouřlivých událostí ve druhé světové válce a po ní i lidského nedocenění zachoval pouze zlomek. Zůstal však odkaz ve vzpomínkách na muže, kterého později společenské i osobní zájmy jiných postavily do ofsajdu. To bohužel nesnesl a své strojové zařízení zničil. R. Krchňákovy inspirace ve mně zakořenily. Snažil jsem se je rozvíjet a posunout do současné reality, i když s rozdílným hodnocením. Jakmile jsem vnikl do systému práce učitele hudby na lidové škole umění, v krátké době jsem se začal zajímat o možnosti a způsoby, jak své sbírky rozšířit. Další moje zájmy v tomto směru se vyvíjely progresivně. S narůstajícím počtem tyflofaktů rostl můj zájem o další. Založit slepecké muzeum se mi zdálo stále potřebnější, i když jsem si v té době nedovedl představit, jak by takové muzeum mělo vypadat a kde by bylo umístěno, kdo by je financoval. První pomůckou, kterou jsem uschoval, a to již s úmyslem začít shromažďovat zpočátku pouze Urbanovy výrobky, byla jím vyrobená pražská tabulka. Dnes vím, že měla oproti jiným vylepšenou pozici v okamžiku, kdy si nevidomý hodlá přečíst nedokončený text. Obdržel jsem ji při odchodu z ústavu. Druhou školní pomůckou byl Kleinův*2) psací stroj, rovněž výrobek Fr. Urbana. Byl oproti jiným vylepšený z hlediska orientace hmatem. Obě pomůcky jsou ve sbírkách Slepeckého muzea. Nikdy nepřestanu litovat, že jsme s nevidomým přítelem Klementem Lukešem při "lovech" na zakázané knihy ve válečném období nezachránili také několik unikátních psacích strojů a jiných speciálních pomůcek původní výroby, které byly v této době spolu se zakázanou literaturou uskladněny na půdě sousední hospody, kde v mimořádné nepohodě ležely i dvoje varhany. Při pozdějších stavebních adaptacích obou budov skončilo všechno ve šrotu. Nenahraditelné ztráty vznikly už dříve samotným stěhováním ústavu z Černých Polí do nouzových prostor zaopatřovacího ústavu spolku Péče o slepé na Moravě a ve Slezsku v Chrlicích (1940). Později, když už jsem vyučoval na ZŠ pro nevidomé v Brně (od r. 1967), jsem měl možnost zachránit mnoho učebních pomůcek, které při vyřazování ze sbírek a inventáře jako zastaralé a nepotřebné, končívaly v popelnicích, na půdě, ve sklepě nebo ve sběrně odpadových surovin, což bylo nejhorší. Myši si dvacet let pochutnávaly na vzácných tiscích v bodovém písmu i reliéfní latince ve skříních, které snad nikdo po celou dobu neotevřel. V suti myšího trusu a rozžvýkaných knih i hudebnin se mezi částečně nebo i úplně dochovanými choulila dosud u nás nalezená nejstarší slepecká kniha. Pochází z Bostonu a je tištěná tzv. bostonskou hranatou reliéfní latinkou. Podle nejrůznějších zpráv i ze zahraniční odezvy je zřejmě jediným dochovaným exemplářem. Tuto domněnku potvrzuje i výsledek návštěvy ředitele bostonského ústavu. Ležela zde spousta jiných bodově tištěných knih a hudebnin značné historické ceny. Byl to např. Jehličkův Přírodopis všech tří říší z r. 1869, tištěný Kleinovou propichovanou latinkou, album varhanních skladeb z r. 1875 (Lausanne), což je nejstarší u nás dochovaná hudebnina ve slepecké bodové hudební notaci, a také tisky pocházející z tiskárny brněnského ústavu. V jiné skříni se povalovaly zbytky papírových zeměpisných map Fr. Urbana a Martina Kunze. Protože tento soubor se nouzovým používáním neustále zmenšoval, zachránil jsem alespoň malý zbytek. Tři Urbanovy kovové matrice pro výrobu papírových zeměpisných map ležely zapomenuty ve slepecké tiskárně v Praze. Kamenná matrice pro výrobu hliněných destiček s reliéfní latinkou, pocházející z konce minulého stol., sloužila v údržbářské dílně brněnské školy pro nevidomé jako podložka pod elektrický vařič. V koutě téže dílny se krčil funkční Hinzův sázecí stroj z r. 1895. Přečkal všechna stěhování možná také proto, že v padesátých letech sloužil spolu s ručním lisem k tisku pokusných učebních textů. Tyto nálezy jsem ovšem učinil až koncem šedesátých let. Dnes už nemůže mít nikdo ani přibližnou představu o tom, co bylo během let zničeno. Naštěstí bylo velmi mnoho především nástěnných zeměpisných map na půdě školy stejných dvacet let skryto pod hromadami holubího trusu. Tam jsem našel nejcennější sádrovou mapu Moravy, pocházející zřejmě z poloviny 19. stol. Na povalujícím se modelu vrtné soupravy si holubi vytvořili největší hromadu. Nejdramatičtější chvíle jsem ovšem zažil při stavebních úpravách budovy školy na Veveří ul. Při odkrývání stropu vrátnice objevil údržbář (můj syn) rozměrnou dřevěnou desku pokrytou spoustou hřebíčků a drátků. Byla skrytá pod omítkou na stropě. Po očištění se objevila velká nástěnná mapa železnic ze začátku třicátých let, výrobek již zmíněného Fr. Urbana. Z poloviny zničená a dokonce přiříznutá do tvaru, který se řemeslníkovi hodil pro stropní krytinu. Pod omítkou utrpěl i lepenkový podklad včetně kovových součástí. V době, kdy jsem byl ředitelem školy (1977-1982), měl jsem více možností prohlédnout si celou budovu od sklepních prostor až po nejskrytější zákoutí obrovské půdy. Množství sem vyhozených vycpanin zničili moli, zbytek shnil v neošetřovaných a vlhkých sklepech pod hromadami uhlí, protože se zde prostory školy dosud vytápěly lokálně až do r. 1983. To, co vydrželo ostrý zub času, lidskou nevšímavost a nakonec i neúctu a nezodpovědnost, jsem instaloval jako koutek tradic. Byly to tyflofakty, které jsem nepovažoval za součást svých sbírek a při vynuceném ukončení svého působení ve škole (1985), jsem je zde ponechal, což pro většinu pomůcek skončilo nešťastně. Už nikdy jsem se s mnohými neshledal. Ředitelce a učiteli, kterému jsem sbírky svěřil, zřejmě nic neříkaly, pro ně měly v první řadě hodnotu pouze ideově výchovné plány. Tak se nelze divit tomu, že sbírky se pro některé učitele staly skladištěm starých krámů. Zbytek zmizel při dalším stěhování. V té době byla mimo jiné ztracena jedna nenahraditelná součást původního Hinzova sázecího stroje (puncírky), který pochází z r. 1895. Pro učitele, kterému jsem předal starost o tento koutek (Lubomíru Kolářovi), zřejmě neměly žádnou cenu ani modely mořských ryb, dřevěný reliéfní globus, velký model osobního železničního vozu, soubor vyřazených učebnic v bodovém písmu, papírové ručně tvarované zeměpisné nástěnné mapy atd., atd. Tito i další svědkové pilné práce tvůrců a výrobců i zvídavých rukou nevidomých žáků zmizeli navždy a s nimi se propadlo i kus historie. Postupně jsem odkryl i dvě zapomenutá místa, ve stavebně uzavřených a nepoužívaných dveřních prostorách. V první jsem nalezl doklady o tvořivosti dvou učitelů z padesátých let. Kovové předměty byly ovšem zrezivělé a dřevěné pokroucené od kuchyňské páry. Ležely zde např. dvě původní matrice pro tisk braillským notopisem, Heboldova*3) tabulka a několik jiných předmětů. Ve druhých stejně prostorných a nepoužívaných dveřních zárubních bylo uloženo několik exemplářů vzácných publikací v běžném písmu. Historicky významná literatura byla ve skříních na chodbě. Tu jsem obdržel k opatrování od zástupce ředitele Miroslava Borise. Po celá léta mi v nezištné spolupráci s Igorem Barvičem sloužily knihy k rozšíření poznatků z historie výchovy a vzdělávání nevidomých dětí a života dospělých. Nedovedu si představit situaci vzniklou po odstěhování ZŠ, kdy by všechno toto bohatství přišlo do cizích a nepovolaných rukou a skončilo v propadlišti neznalostí, jak se stalo v Chrlicích. Velice mne uspokojuje, že jsem učinil všechny tyto objevy, protože při předávání budovy na Veveří ul. původnímu majiteli (1990) bychom o všechny mimořádně cenné nálezy nepochybně přišli. Nezbavím se ovšem podezření, že se mi nepodařilo zachránit mnoho jiných památek. A to už vůbec nemyslím na škody způsobené např. v pražských ústavech, kde byla situace ještě složitější. Až dosud se nepodařilo přesvědčit vedení pražské ZŠ pro nevidomé žáky, že dochované pomůcky by měly patřit do Slepeckého muzea v Brně. Na druhé straně chápu zápal učitele Wagnera pro instalaci tamních učebních i jiných pomůcek. Sbírky jsem zpočátku shromažďoval náhodně. Později jsem uveřejňoval oznámení v časopise Zora a souběžně jsem začal vydávat soukromý bulletin Tyflopedické muzeum. Rozesílal jsem jej přátelům a známým, kteří projevili zájem. Průběžně jsem v něm uveřejňoval dárce i prodejce pomůcek, které jsem považoval za vhodné pozornosti. Do tohoto bulletinu jsem zařazoval příspěvky o některých exponátech i jejich fotografie. Časem jsem uveřejňoval rovněž informace z historie péče o slepce i ukázky reliéfních písem. Pozvolna se tato aktivita dostávala do vědomí příznivců. Sbírky se vlivem trvalé propagace počaly rychleji rozšiřovat. Našlo se i dosti těch, kteří mi pomohli dary nebo odkazy. Ke škodě věci mnoho tyflofaktů zmizelo v nenávratnu při úmrtí vlastníka speciální pomůcky. Máme však k dispozici literaturu s popisem některých, které již neexistují. Při svých "toulkách" jsem se v r. 1978 nečekaně dostal, a to zcela náhodou, k hromadě věcí, které byly nalezeny na půdě budovy Slepecké tiskárny v Praze při vyklízení prostor před chystanými stavebními úpravami. K prospěchu vzácných pomůcek i obohacení historie nikdo nevěděl, o jaké předměty se to jedná. Vzniklo aktuální nebezpečí, že se všechno ztratí, což by nebylo poprvé. Po zevrubné prohlídce jsem zjistil, že jsou to fragmenty po Světové výstavě slepeckého tisku (Praha 1935). Některé byly označeny razítkem Společnosti slepeckého muzea, kterou založil Josef Zeman, ústřední inspektor ministerstva školství. Většinu předmětů se mi podařilo popsat a mnohé informace doložit z literatury. Mezi unikáty byl např. Kleinův psací stroj z poloviny 19. stol., válcová tiskárna včetně štočků braillského písma i české perličkové latinky a několik dalších vzácných předmětů. Mezi těmi nejvzácnějšími zaujímá první místo originální Macanův dřevěný strojek pro psaní braillským písmem. Pochází z první poloviny osmdesátých let 19. stol. Jedinečný je také proto, že nic podobného nepopisuje ani Alexandr Mell ve své Encyklopedii. Všechny předměty byly ve velmi špatném stavu. Po převozu do Brna a po základní opravě a údržbě, slouží dnes jako dokumenty jedny z nejvzácnějších. V té době se mi rovněž podařilo realizovat odvoz elektromagnetického sázecího stroje, který budoucímu muzeu daroval tehdejší ředitel Slepecké tiskárny Miroslav Sojka. Tento stroj jsem k nám do bytu už nemohl umístit pro svých 400 kilogramů. Muzeum města Brna (osobně tehdejší ředitel dr. Uhlíř) se ochotně uvolilo jej přijmout na krátkou dobu do svého depozitáře, a tak mi nezištně pomoct. S převozem všech věcí z Prahy byly spojeny velké výdaje. Současně jsme nalezli originál předlohy pro plakát Světové výstavy slepeckého tisku, který zpracoval Alfons Mucha. S řed. M. Sojkou jsme se dohodli, že nechá zhotovit několik uměleckých kopií, a potom, kdy už bude Slepecké muzeum instalováno, stane se tento vzácný umělecký nákres exponátem muzea. K realizaci však pro těžkou a dlouhou nemoc M. Sojky nedošlo. Jeho příslib nebyl písemný, a tak Muchova předloha zůstala v Praze. Přirozeně, že zdaleka všechny tyflofakty jsem neobdržel jako dary. Pro mnohé bylo nutné zajíždět najmutým autem a hradit režie. Všichni nebyli tak velkorysí jako např. Alois Komárek, který při odchodu do důchodu daroval všechno své ladičské nářadí, Jaroslav Had, ten zase soustředil a později mi věnoval velkou sbírku vlastní korespondence i dopisy významných nevidomých osobností aj. V současné době jsou ve fondech archivu muzea. Podobně i nevidomí řemeslníci Arnošt Haverlant a Tomáš Kučera, od nichž jsem získal některá zařízení košikářské dílny. Nemohu nevzpomenout tří sourozenců Šenkýřových, kteří odkázali muzeu svou kompletní kartáčnickou dílnu. Zvláště bohatou kolekci jsem obdržel od Klementa Lukeše, který poskytl i některé tyflofakty ze zahraničí a historické magnetofony. Unikátní pomůcky muzeu odkázal nevidomý učitel hudby Bohuslav Zeman. S údivem zůstáváme stát např. nad jeho rozsáhlou kolekcí dirigentských gest vyrobených z drátu, nad elektrickým metronomem vlastní konstrukce aj. Není možné na tomto místě jmenovat všechny dárce, ale rozhodně je třeba, abych se zmínil o dr. Janu Drtinovi, který při posledním pořádání svých dokumentů krátce před svou smrtí daroval muzeu vše, co měl. Je to několik desítek knih v bodovém písmu, hudebních nahrávek na magnetofonových páscích, vlastních skladeb v bodovém písmu aj. Bohužel jsem nezískal žádné jeho osobní potřeby ani medaile, kterých měl větší množství. Značnou sumu jsem dal za tiskařské rozmnožovací zařízení Ladislava Korunky jeho synovi, za mechanický lis (zlatičku) brněnské tiskárně, za několik vývojově významných Pichtových psacích strojů atd. Finančně náročně byla vybudována sbírka historických magnetofonů. To ovšem až v r. 1995. Všechno šlo dobře, pokud stačily prostory našeho bytu a později najmutého sklepu, kam jsem potom mohl umístit sázecí stroj z Prahy převozem z Muzea města Brna a mechanický lis z tiskárny v Brně, jehož stěhování pro svých 600 kg bylo mimořádně náročné. Také jsem získal velkou tiskařskou kasu štočků s braillskými písmeny aj. Všechno šlo dobře, pokud jsem se smiřoval s tím, že mohu mít celou sbírku doma. V určitém bodu však nastal kritický okamžik. Řešení spadlo neočekávaně. *1) V té době bylo nezbytné, aby ústav zaměstnával řemeslníky různých profesí. Někteří souběžně vykonávali funkci výchovného dozorce. *2) Johann Wilhelm Klein je zakladatelem ústavu pro nevidomé ve Vídni (1804). *3) Ernst Eduard Hebold, německý tyfloped. Od určitého okamžiku jsem začal toužit po tom, aby moje stále se rozšiřující sbírky našly nějaký vhodný stánek a mohly motivovat tyflopedy k tvořivé práci a občany seznamovat se vzděláváním, prací, kulturou a životem nevidomých osob. Dnes cítím, jak to bylo naivní, ale bylo to tak. Později jsem začal usilovat o realizaci této myšlenky stále soustavněji Uskladňování jednotlivých kusů sbírky mi postupně začínalo působit stále větší obtíže. Množství tyflofaktů neustále přibývalo. A tak se náš byt najednou zaplnil a už to dál nešlo. Po získání sázecího stroje ze Slepecké tiskárny v Praze a lisu vyřazeného v běžné brněnské tiskárně na Veveří ul. Majitel domu, kde bydlíme (bytové družstvo), mi pronajmul vhodnou sklepní prostoru. Tam jsem postupně opravil sázecí stroj i lis a začal tisknout a vydávat první moravský časopis v braillském písmu Brněnský občasník (1990). Také byla vhodná doba pro zajištění různých odborníků na opravy dalších zařízení. Nechal jsem pořídit rozsáhlou fotografickou dokumentaci. Tato provizorní a pro mne tíživá situace nedostatku prostor mne vedla k úsilí něco učinit. Začal jsem snít a zároveň usilovat o vybudování skutečného slepeckého muzea. První samostatnou výstavu jsem uspořádal v r. 1977 v budově ZŠ pro nevidomé v Brně. Byla určená především žákům okolních základních a středních škol. O ní je první zápis v první pamětní knize muzea. Navázal jsem tak na výstavu konanou r. 1970 v rámci oslav 135. výročí založení brněnského ústavu pro nevidomé. Na ní jsem byl spolupořadatelem. Textová část i fotodokumentace je ve školní kronice. V r. 1981 jsem ve škole z nalezených a pracně očištěných pomůcek vybudoval tzv. koutek historických tradic. Pro tento účel jsem nechal zasklít část vestibulu školy, protože jinou vhodnou místnost jsem nemohl uvolnit. To už byla výstava stálá, i když ani zde prostory zdaleka nestačily. Nařízení pozdější ředitelky Zd. Pliskové, aby tento koutek tradic měl ideově politický ráz, jak uváděla instrukce školských orgánů pro takovou činnost, jsem nedbal. Témata výstavy jsem měnil, abych získal návštěvnost ze strany učitelů. Přesto, že se jednalo výhradně o tematicky zaměřené odborné kolekce, mnoho to k mému zklamání nepomohlo. Žádný z tehdejších učitelů si sbírku nepřišel prohlédnout, natož aby se stala předmětem studia. Naproti tomu exkurze z okolních středních škol i některých nevidomých žáků se staly pravidelné. V úsilí o získání vlastních výstavních prostor jsem neustával. Rozšiřující se škola jich měla sama nedostatek.Hledal jsem možnosti mimo budovu školy, zvláště v době, kdy jsem už byl v předčasném důchodu. Zájem o spolupráci projevil ředitel Slepecké tiskárny v Praze M. Sojka, ale nakonec k ní nedošlo, jelikož by to podle jeho vyjádření neúměrně zatížilo rozpočet zařízení, které spravoval. ZŠ pro nevidomé v Brně sama trpěla nedostatkem prostor pro učebny. Požádal jsem tehdy slepecké oddělení Svazu invalidů v Praze a také Radu nevidomých a slabozrakých při ÚV Svazu invalidů. Nikdo z jejích členů (které raději nebudu jmenovat) však neměl dost zájmu a odvahy pomáhat hledat prostory a zajistit jejich provoz k založení jediného českého muzea. Také se žádnému z členů Rady nechtělo pustit do křížku s politickým aparátem Svazu invalidů. Tehdejší ideově politický tajemník Paur neměl rovněž žádné pochopení. Nejednalo se totiž o tzv. národněfrontovský úkol. Vypadalo to proto beznadějně, když ani sami nevidomí funkcionáři, mezi kterými byli i vysokoškolsky vzdělaní, nechápali význam a směr mého úsilí ani po mém zevrubném vysvětlení. Pro mnohé z nich jsem byl pro své zaujetí dokonce k smíchu, objektem žertování a posměšků. Pro jiné jsem se stal pro jejich nepochopení dokonce obtížnou osobou. Upřímný zájem projevila tehdejší vedoucí slepeckého oddělení Svazu invalidů Jaroslava Jesenská, která se zájmem sledovala mé zápolení. Nabídla mi, abych se pokusil najít prostory v Brně, protože v Praze je to nemožné. O to jsem ani nestál. To mne oživilo. Po mnohých peripetiích jsem získal přidělení mimobytové jednotky, za což dodnes vděčím tehdejší vedoucí bytového odboru obvodního národního výboru v Barně na Bratislavské ul. Takový úspěch nikdo neočekával. K mému zklamání mi J. Jesenská musela ke své lítosti na příkaz Paura proti vlastní vůli sdělit, že dohodu mám zrušit. Vzkázal mi, že své sbírky mohu prý předat do levočského slepeckého muzea. To jsem radikálně odmítl. Získal jsem postupně pověst nepolepšitelného kverulanta. Začal jsem dokonce uvažovat o soukromém muzeu, ale neměl jsem tolik vlastních finančních prostředků, které by takový projekt vyžadoval, a hlavně - v té době nebylo možné pro soukromou osobu získat nebytové prostory. O těchto nesnázích jsem informoval zájemce v bulletinu, který jsem neustále vydával. Najednou mi bylo jasné, že cesta dál bez pomoci přátel a příznivců nevede. Nebylo již ale nikoho, na koho bych se mohl obrátit, aniž bych si získal další odmítání a osobní urážky.*4) Bez podpory organizace invalidů i jedinců jsem se cítil osamocený. Podle svých možností jsem v té době z nedostatku perspektivy některé pomůcky zakonzervoval, jiné podle svých dovedností opravil a hodlal jsem čekat na další možnost, která se mohla objevit, ale já jsem přestával věřit. Někdy mne dokonce přepadaly myšlenky, že vlastně usiluji o něco, o co nikdo nestojí. Věděl jsem však že z úcty k našim předchůdcům je třeba učinit cokoliv. I čekání bylo činem, a hodně bolestným. Opustit záměr, to mne ani nenapadlo. *4) Znovu a znovu se mi vybavovaly problémy se zakládáním zvukové knihy pro nevidomé (1959), otevíráním mateřské školy pro nevidomé děti v Brně (1978), posměch již výše vzpomenutého tehdejšího funkcionáře Svazu invalidů při požadavku ustavit poradnu pro rodiče nevidomých dětí předškolního věku aj. V současné době je předsedou oblastní jihomoravské rady SONS. Dospěl jsem k bodu, který by pravděpodobně znamenal konec mých snah pro nemožnost kladné odezvy a perspektivy, tj. zpřístupnit své sbírky veřejnosti s úkolem přispět k přibližování nevidomých lidí a jejich starostí ostatním občanům. Ukázalo se však, že člověk se nemá nikdy vzdávat, protože je to většinou předčasné. Chtělo by se mi napsat, že teprve listopad 1989 otevřel dveře podobným iniciativám, ale bylo by to veskrze naivní. Moje situace byla až příliš reálná. Základní otázkou již nebylo, jak tyflofakty získávat, ale kam je dát? Přesto moje sběratelská chuť neopadla. Hlavní význam pro založení slepeckého muzea v Brně měly souběžně vzniklé okolnosti, z nichž alespoň ta první souvisí se "sametovou revolucí" v listopadu 1989. Umožnily, aby se konečně mohly "otevřít brány" Slepeckého muzea v Brně: a) bylo to ustavení nové samostatné a v předpokladu zpočátku proklamovaně nezávislé slepecké organizace Česká unie nevidomých a slabozrakých; b) možná funkčnější byla shoda okolností, že právě v této době se provozovna Drutěvy konečně odstěhovala z nadačního domu na Chaloupkově ul. č. 7 v Brně do nových výrobních prostor, s čímž se již delší dobu kalkulovalo. Česká unie nevidomých a slabozrakých (ČUNS) se z původně chudé organizace bez střechy nad hlavou, což zpočátku její aktivní členy inspirovalo v úsilí vymanit se z politického područí i závislosti na dobré vůli ústředních aparátníků Svazu invalidů, stala iniciátorkou otevření srdcí a mozků. Společenská situace se však nemá idealizovat, jak se brzy ukázalo. Budoucí volné prostory na Chaloupkově ul. dávaly tušit, že se po nutných a mimořádně finančně náročných stavebních adaptacích konečně najde řešení. Oblastní rada ČUNS v Brně byla zásadně proti komerčnímu využití budovy, jak navrhovali funkcionáři tehdejší Společnosti nevidomých a slabozrakých. Jelikož na jaře v r. 1990 vznikly u nás dvě organizace nevidomých a slabozrakých, měly se dohodnout o využití získaného objektu. Značné komplikace nastaly, když Společnost nevidomých a slabozrakých (SNS) v Brně, vedená ziskuchtivým funkcionářem, proklamovala pronajmout uvolněné prostory v nadační budově na Chaloupkově ul. č. 7 podnikateli snad pro zřízení pekárny, což nebylo v souladu se záměry básníka Josefa Chaloupky, který tuto budovu prostřednictvím své matky odkázal všem brněnským nevidomým k vlastní činnosti a nikoliv ke komerčním účelům, ze kterých by slepci pouze pasivně čerpali finanční prostředky ke vlastní spotřebě. Vlivem aktivity Františka Ficiána a mé se v tzv. porevolučních poměrech po dohodě s vedením provozovny Drutěvy podařilo budovu v pravém slova smyslu obsadit a ihned vyvinout tlak na ústředí České unie nevidomých a slabozrakých a zahájit přípravy na dosti náročné stavební adaptace, které byly naprosto nezbytné. Již dříve totiž nastal svár o budovu, když známý brněnský nevidomý funkcionář Svazu invalidů prohlašoval, že budova je devastovaná, od základů provlhlá a je v aktuálním asanačním pásmu. Osobně jsem věc zjišťoval a získal prohlášení úřadů, že tomu tak není. Je tedy třeba budovu získat a nikoliv pronajmout, jak mínil výše uvedený takřka profesionální funkcionář. Nyní ji pravidelně ve své funkci navštěvuje. A jakoby nic! Místnosti ve dvorním traktu dosud sloužily jako dílny a většinou byly v dezolátním stavu, protože Drutěva již delší dobu opomíjela péči o budovu. Omítky zvětralé, plynové potrubí v hlavní budově divoké a nezabezpečené, kotel ústředního vytápění propálený s poruchou pojistky a zapalování, nakloněné komíny hrozily zhroucením. Do dvorního traktu budovy již několik let pršelo. Nepoužívaný a nezakrytý komín byl nechtěně zásobníkem dešťové vody. Zdi proto vlhké, omítka opadávala. Původní finanční náklady byly z těchto důvodů a také vlivem nekoordinované činnosti a laického stavebního dozoru překročeny. Po dohodě jsem se soustředil na dohled úprav místností, které jsem vybral pro budoucí slepecké muzeum. Stavební adaptace mohly začít a byly zdárně ukončeny také díky velkorysosti prvního prezidenta ČUNS Jiřího Stehna, který dovedl finanční částky kolem jednoho milionu korun zajistit. O založení muzea rozhodla oblastní rada odbočky ČUNS v Brně již v září 1991 jako o zařízení, které bude mít vliv na kulturu těžce zrakově postižených. Brzy se však ukázalo, že se jedná o poměrně vysoké provozní náklady, které byly nad její finanční možnosti i v takovém případě, kdy by režie spojené s nájemným a energiemi platilo ústředí Unie. Požádala proto Nejvyšší radu ČUNS o pomoc. Ta se po krátkém zaváhání rozhodla přijmout založení muzea za svou věc. Protože se vlastně jednalo u nás o muzeum jedinečné, ujal se iniciativy tajemník Federace nevidomých a slabozrakých (FENES) Václav Polášek a požádal o dohodu, aby se muzeum stalo jedním z projektů této organizace. Výkonná rada Federace (ve které byly mimo Únie nevidiacich a slabozrakých Slovenska paritně zastoupeny obě české slepecké organizace) se souhlasem Nejvyšší rady ČUNS potom muzeum převzala a stala se jeho zřizovatelem. Zavázala se zabezpečit jej finančně. Nejvyšší rada Unie NS toto rozhodnutí k mému překvapení přijala s uspokojením. V této době jsem už měl zpracováno tematické uspořádání sbírek do jednotlivých místností a po sepsání dohody o jejich převedení do majetku FENES jsem průběžně zajišťoval přestěhování. Nejobtížnější bylo přemístění těžkého sázecího stroje (400 kg) a ručního mechanického lisu (600 kg). Náklady jsem i nyní na základě dohody uhradil z vlastních prostředků. Toho si byl V. Polášek vědom, nabídl mi proto odškodnění formou odkupu některých předmětů, které jsem nakonec přijal. Na jeho návrh jsme sepsali smlouvu o proplacení režií se získáváním a stěhováním některých exponátů. Velkou většinu jsem jich daroval bezplatně. Jelikož nyní kolují legendy, že jsem se obohatil, rozhodl jsem se částku vrátit. Prezident SONS to odmítl. Slavnostní otevření Slepeckého muzea FENES bylo dne 5. května 1992 za přítomnosti zástupců všech tří slepeckých organizací, Odboru kultury Magistrátu města Brna, reprezentantů městských zastupitelstev i starosty Úřadu Brno-Královo Pole. Následovala úspěšná tisková konference pro brněnské sdělovací prostředky, které přinesly první zprávy o tom, že v Brně bylo založeno jediné slepecké muzeum u nás a hodlá vyvíjet veřejnou výstavní i kulturní činnost. Přesto, že jsem v tomto oboru a zvláště jako vedoucí neměl žádné muzejnické vzdělání ani zkušenosti, počalo muzeum hledat své místo v kulturním spektru města Brna. Velmi užitečné se ukázaly mé dřívější styky ve funkci ředitele ZŠ pro nevidomé v oblasti školství a kultury. Začala spolupráce s odbory Magistrátu města Brna a Úřadu městské části Brno-Kr. Pole. Obě instituce přislíbily a také poskytují menší finanční částky na podané projekty a provoz muzea jako doplněk k rozpočtu Ministerstva kultury. Pro trvalou propagaci bylo třeba zajistit pravidelnou rubriku v bulletinu KAM za kulturou v Brně, což redakce uvítala a požádala o informativní článek. Rovněž redakce čas. Zora ochotně přijala příspěvky upozorňující na existenci a činnost Slepeckého muzea v Brně.*5) Průběžné informace svým čtenářům pravidelně poskytuje i Brněnský občasník vydávaný muzeem v braillském písmu. V propagaci pomohli i jedinci a denní tisk. V současné době vychází Občasník též na disketách a prostřednictvím elektronické pošty. V krátké době se však ukázalo, že FENES i při svém zájmu a počáteční chvályhodné velkorysosti není tím nejvhodnějším provozovatelem. Po vzájemné dohodě předalo Společenství organizací nevidomých a slabozrakých (ve které se FENES po rozpadu Československa změnila) zřizovatelské právo ČUNS. V té době byl již na FENES zpracovaný první projekt muzea a bylo v tomto duchu předáno v uspořádaném stavu včetně finančního vyrovnání, které bylo aktivní. Od 1. ledna 1994 převzala Slepecké muzeum Česká unie nevidomých a slabozrakých jako jeden ze svých nových projektů posléze přijatých na Ministerstvu kultury. Do vědomí nevidomých a slabozrakých se dostává poměrně rychle. Všechny najednou velice zajímá. Přicházejí jednotlivě, přijíždějí četné zájezdy z celé republiky. Přivítali jsme také první zahraniční návštěvníky, a to i ze zámoří. Občané města Brna je zpočátku považovali spíše za muzeum pro nevidomé. Vlivem propagace v denním tisku, v rozhlase, televizi i jinak se stává trvalou součástí brněnské kultury i kultury nevidomých a těžce slabozrakých občanů také proto, že rozšiřuje svou kulturní činnost i mimo vlastní prostory. *5) V rámci oslav 160. výročí zal. ústavu pro nevidomé v Brně měl v časopise Zora vycházet na šest pokračování tento text, ale redakce jej odmítla s odůvodněním, že obsahuje invektivy proti některým osobám.. Muzeum je umístěno ve dvorním traktu budovy. Objekt je poněkud vzdálený od centra města Brna, ale zato v klidném a inspirativním prostředí, jež umožňuje soustředěné studium. Na ploše cca 62 m2 jsou exponáty umístěny ve třech samostatných místnostech. Podařilo se vybudovat i malý depozitář. Je příznačné, že v prostorách bývalých slepeckých dílen se nyní usídlilo muzeum které nejen uskladňuje sbírky, ale působí i na veřejnost, a tak svými specifickými prostředky přispívá k rehabilitaci osobnosti nevidomého dítěte i občana. Spolupracuje s katedrami speciální pedagogiky v Brně a v Olomouci a přispívá k informovanosti vědeckých i pedagogických pracovníků speciálních škol pro nevidomé a slabozraké. Pro vnitřní potřebu zpracovává detailní informace z historie péče o nevidomé. V r. 1994 vyšla první publikace Knižnice Slepeckého muzea. Připravujeme další.*6) Tematické rozvržení souborů vychází z daných prostor. V první místnosti jsou umístěny historicky významné učební pomůcky. Je to velká skupina speciálních pomůcek pro psaní braillským písmem pro literní písmo i matematiku, pomůcky pro geometrii, hudební výchovu, zeměpis (zvláště bohatá kolekce Kunzových a Urbanových). Na stěnách visí nástěnná mapa železnic ze začátku třicátých let 20. stol., plán města Brna rovněž z tohoto období. Velkou plochu zabírá asi 17 Pichtových a jiných psacích strojů pro se nacházejí i některé zajímavé a neobvyklé pomůcky. Je to např. kapesní zápisník, logaritmické pravítko, dirigentská gesta z drátu, intonační klávesnice aj. Pozornost upoutá sada tzv. bodátek a pomůcek pro kreslení. Z hlediska historického významu jsem vyčlenil několik zvláště pozoruhodných exponátů: Do tohoto zlatého fondu patří především dochované tyflofakty z 19. století:
V muzejních sbírkách jsou dva přístroje českého nevidomého inženýra Miroslava Rokose. Je to psací stroj pro braillské písmo a rýsovací zařízení zvané designátor. Nejnovější je nástěnná tabule české abecedy braillského bodového písma (J. Smýkal). V posledních letech získalo muzeum počítač s původním hlasovým výstupem od nevidomého ing. Krajíčka, od ing. M. Hudečka modely Eureky a Arie aj. Všechny nové tyflofakty zaujaly pro nedostatek místa provizorní umístění. Mimořádně cennou kolekcí jsou reliéfní knihy. Historická knihovna obsahuje svazky tištěné všemi druhy reliéfní latinky, ale především mnoho knih tištěných braillským písmem i vzácné bodově tištěné hudebniny. Ve fondech je jeden časopis vytištěný Moonovým písmem. Také několik rukopisů nevidomých autorů. Nejvzácnější je Viri Romae z r. 1839. Pochází z Bostonu a je tištěná hranatou bostonskou latinkou. Nejstarší hudebnina v bodovém písmu pochází z r. 1875, tj. z období, kdy Braillovo písmo nebylo ještě oficiálně přijato a dlouho doznívaly nejrůznější námitky učitelů proti jeho výlučnému zavedení. Hudebnina pochází z Lausanne. Z českých knih je to např. Jehličkův Přírodopis všech tří říší z r. 1869. Je tištěný Kleinovou propichovanou latinkou. Perličkovou latinkou je vytištěna Čítanka Františka Pavlíka (1896). Mezi knihami najdeme českou beletrii z počátku našeho stol. Tyto knihy jsou starší, než se uvádí tzv. nejstarší česká kniha Jitřenka (1917), která je rovněž v našich fondech. Knihovna je obohacená mnoha svazky speciálních školních učebnic a publikacemi, které vydalo Slepecké muzeum. Do zlatého fondu jsou zařazeny pouze exponáty a knihy, které byly vytvořeny v 19. století:
Do Zlatého fondu patří:
Za zmínku stojí vzácná kolekce japonské techniky skládání papíru, tzv. origamy. Ukázka pochází ze zbytků Světové výstavy slepeckého tisku z r. 1935. Dále Kerblův Atlas Československé republiky, Kleinovy psací stroje od různých výrobců, Jesenského nezdařený pokus o vytvoření okolí Hodonína u Kunštátu, která je vyrobená zpěnitelnými barvami, soubor reliéfních obrázků vyrobených termovakuovou technikou, kovových matric, fotografií, sbírka reliéfních kalendářů, jedinečná aj. Všechny vystavené předměty jsou přístupné i nevidomým k přímé prohlídce hmatem. Nakonec této kapitoly bych rád uvedl krátký přehled návštěvnosti muzea od jeho instalace na Chaloupkově ulici. Podotýkám, že počet návštěvníků není úplný, jelikož jsou i takoví, kteří se zásadně nepodepisují. Rovněž chybí přesný údaj o počtu členů některých skupin. V tomto případě se většinou jedná o opomenutí. (Pozn. z r. 1999 - další údaje se vztahují pouze k roku, kdy vyšla tato publikace tiskem.) Pokud se jedná o návštěvnost muzea, jsme velmi spokojeni. Přicházejí jednotlivci a skupiny z blízkého okolí i celé republiky. Dnes se jich dá napočítat na tisíce. Mimo českých občanů zavítali do Slepeckého muzea v Brně návštěvníci z Anglie, Austrálie, Holandska, Chorvatska, Itálie, Polska, Slovenska, Litvy, Slovinska a USA. Mezi nimi byl i předseda Evropské unie nevidomých a předseda Světové unie nevidomých. *6) Počítáme s tím, že nebyly poslední. Připravili jsme Tyflopedické kalendárium a mimo tuto práci chystáme příspěvek, který zpracovává tradice hudebního vzdělávání na brněnském ústavu a v pozdější základní škole pro nevidomé a slabozraké. V r. 1998 vyšel poslední svazek knižnice tj. Tyflopedický lexikon jmenný. K němu zaujala Republiková rada Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých přibližně takové stanovisko, že její členové nemusí vždy souhlasit s autorem. Ani celý rok po jeho vydání však nebylo ústředí schopno mi dodat přesný text usnesení. (Poznámka z r. 1999 - údaje se vztahují pouze k roku, kdy vyšla tato publikace tiskem.) 5. květen 1992 můžeme pokládat za den, kdy se po několika desetiletích úsilí konečně "otevřely brány" českého Slepeckého muzea. Osobně jsem velice rád, že je to právě v Brně, i když toto necentrální umístění s sebou přináší určité potíže v rozvoji této kapličky, ve které leží důkazy o tvořivé lásce k nevidomým a důkazy o nezměrné snaze k zajištění jejich aktivního života. Jsou zde i mlčenliví svědkové každodenního úsilí člověka postiženého těžkým zrakovým hendikepem o naplnění lidských ideálů. Již nyní pozoruji, že bude někdy obtížné získat tyflofakty, které vlastní někteří soukromníci, především ti pražští. Rovněž bývá nesnadné získat památky po zemřelých nevidomých, kdy jejich pozůstalí věc nedoceňují nebo o speciálním muzeu vůbec neví. Památky z hradčanského ústavu se nedaří získat, jelikož ředitel ZŠ pro nevidomé nám sdělil, že vybuduje vlastní výstavní síň. Přesto se nám díky porozumění jiných daří muzeum obohacovat, což je první a vlastně nejdůležitější úkol každé takové instituce. Pořádáme tematické besedy s výstavami. Tou poslední byla výstava ke 160. výročí založení výchovného a vzdělávacího ústavu pro nevidomé v Brně, zahájená slavnostní vernisáží s hudebním programem. Uvažujeme o tom, že své sbírky by mohli vystavovat i soukromníci, kteří se jich zatím nehodlají vzdát. Tím bychom mohli zpřesnit přehled o tom, co je uchováno. Zatím se naopak projevují ze strany některých nevidomých tendence spojovat vztah k muzeu se vztahem k jeho zakladateli. Mimo spolupráce se školami pro nevidomé a slabozraké, pořádání tematických výstav i mimo prostory vlastního muzea, nezbytné hodnocení a restaurace fondů, je důležitá trvalá propagační i publikační činnost. V tomto okruhu uveřejňujeme akce muzea a již začínáme vydávat první vědecké práce. Ke škodě věci se nám nepodařil záměr pravidelně vydávat informační bulletin. Nenašlo se dost předplatitelů, kteří by tak muzeum podpořili. Zato se daří vydávat Brněnský občasník v bodovém písmu. Je vyráběný na historických strojích. Činnost muzea je v současné době již tak dalece stabilizovaná, že jsme mohli přistoupit k přípravě vydání prvního soupisu inventarizovaných tyflofaktů a knižních fondů formou katalogu. Dále chystáme publikaci o tradicích hudebního vzdělávání nevidomých v brněnském zařízení. K dalšímu rozvoji muzea jsou potřebné větší výstavní prostory. To se ukázala v poslední době zvláště poté, kdy jsme obdrželi větší množství vyřazených a zastaralých elektronických pomůcek z pražského tyflokabinetu. Leží pod stolem, jinde pro ně není místo. V prosinci r. 1998 navštívil Slepecké muzeum ředitel Technického muzea v Brně. Při této příležitosti podal návrh, aby toto specializované muzeum bylo včleněno jako jedno z oddělení Technického muzea. Podmínky byly tak lákavé, že vedoucí Slepeckého muzea Eliška Hluší je akceptovala a zahájila jednání. Navštívila Technické muzeum a od jeho vedení získala potřebné písemné podklady. Věc oznámila vedení Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých. Nabídka ze strany Technického muzea je lákavá především pro několik důvodů. Je to dosavadní katastrofální nedostatek výstavních ploch na Chaloupkově ul., schází trvalý technický dozor nad stavem exponátů, opakující se potíže při získávání administrativní pracovnice, finanční nákladnost ve styku s pražským ekonomickým oddělením, nedostatek mzdových fondů pro zajištění úklidu a v neposlední řadě trvalá nejistota finančního zajištění provozu muzea. Se zástupci Technického muzea byla již dvě zásadní jednání. Jeho vedení přistoupilo na možnost, že souhlasí s tím, aby Slepecké muzeum zůstalo při SONS. Na zasedání Republikové rady SONS dne 20. 2. 1999, za přítomnosti vedoucí Slepeckého muzea E. Hluší, bylo zaujato záporné stanovisko. Podle mého názoru byla tak zatím promarněna šance, aby Slepecké muzeum mohlo rozvíjet svou veřejnou úlohu v úsilí o rehabilitaci osobnosti nevidomého člověka. Dne 29. května t.r. se vedoucí Slepeckého muzea zúčastnila druhého jednání Republikové rady SONS, na kterém předložila písemný návrh Technického muzea a rozklad stavu Slepeckého muzea (viz přílohu). Republiková rada měla k dispozici rovněž zprávu svého člena J. Kavky. (viz přílohu). Výsledek jednání: bude se jednat. Technické muzeum připraví návrh smlouvy o smlouvě. Jedním z hlavním důvodů, proč jsou činěny překážky odstěhování Slepeckého muzea, je otázka, k čemu budou sloužit místnosti, které by na Chaloupkově ulici Slepecké muzeum opustilo. Dne 25. 9. 1999 Republiková rada po předložení návrhu mimořádně výhodné smlouvy ze strany Technického muzea odsouhlasila přestěhování Slepeckého muzea do prostor Technického muzea v Brně až v r. 201. S napětím jsem sledoval poslední události, kdy neodborníci rozhodovali o budoucnosti tak odborné otázky budoucnosti jedinečného muzea s nejširším záběrem dokumentů i tyflofatků pokud vím na celém světě. Vybudoval jsem rozsáhlou odbornou knihovnu a váhám ji vložit do rukou funkcionářů, kteří chtěli řešit prostorové problémy muzea tím, že sami vyřadí exponáty, které budou považovat za staré krámy. Jestliže se bude realizovat poslední usnesení Republikové rady SONS, byl učiněn základní krok k odbornému dozoru nad tyflofakty, které jsem s láskou a porozuměním své manželky shromažďoval po celý život. Pokud budou o tak odborných otázkách i nadále budou rozhodovat pouze funkcionáři slepecké organizace, vyvstalo již reálné nebezpečí, že sbírku ovládnou laici, kteří nechápou její historickou cenu. Musím s přesvědčením připomenout, že ideální by bylo, kdyby se Slepecké muzeum stalo jedním z oddělení Technického muzea v Brně, a tak by se dostalo pod odbornou péči. Tomu se členové současné Republikové rady Sjednocení organizace nevidomých a slabozrakých tvrdě brání. Vybudování Slepeckého muzea v České republice byl poslední projekt mého života. Přál bych si, aby se rozvíjel v odborném prostředí. Budu-li mít jistotu, potom nebudu váhat, a vložím do něho i svou knihovnu. V opačném případě rozhodnu jinak. Ve dnech 17. a 18. března jsem po předchozím telefonickém dohovoru jednal s ředitelkou muzea Eliškou Hluší (17. 3.) a Dr. Josefem Smýkalem (18. 3.). Nezávisle na těchto jednáních jsem hovořil se svými brněnskými přáteli. Ve všech jednáních jsem se snažil získat jejich názor na současnou situaci a další perspektivy Slepeckého muzea. Muzeum má přes 200 exponátů. Vzhledem ke stísněným prostorů je vystavena zhruba polovina a košíkářská a kartáčnická dílna jsou z prostorových důvodů ve společné místnosti s dalšími exponáty. Aby bylo možné vystavit všechny exponáty jejichž počet v poslední době narůstá bylo by potřebné využít celé budovy jen pro potřeby muzea. Přestože jak Slepecké muzeum tak Technické muzeum existují po řadu let v jednom městě došlo ke spolupráci až po Veletrhu muzeí, který se konal loni v květnu v Třebíči.Tam měla některá muzea svá krátká vystoupení (prezentaci). Ředitelka našeho muzea tam ve svém vystoupení stručně objasnila jedinečnost a zvláštní postavení muzea. Jeden z pracovníků Technického muzea se později dohodl o zapůjčení jednoho funkčního Pichtova stroje pro jejich expozici, kterou reprezentovali obě muzea v Rakousku. Při vracení zapůjčeného exponátu prohlédli si sbírky muzea a nabídli spolupráci. Týkala se z počátku restaurátorských prací, zprovozňování některých exponátů a podobně. Později si prohlédl exponáty i ředitel TM Ing. Vykydal. (On i Ing. Nekuža, který navázal prvý kontakt jsou techničtí fandové). Technické muzeum dosud sídlí v budově, která v restituci bude vrácena řádu Voršilek a pro TM se upravuje budova, ve které byla brněnská Tesla. Za této situace vzešel od ředitele TM návrh o možném využití prostorů v rekonstruované budově pro potřeby našeho muzea. Mezi dnem, kdy jsme jednali o budoucnosti slepeckého muzea na Republikové radě a mojí návštěvou přišel ředitel TM se změněným návrhem, podle kterého by naše muzeum obdrželo v rekonstruované budově dostatečně velké prostory ve kterých by se počítalo i s dalším rozšiřováním a vystavením novějších kompenzačních pomůcek. Naše muzeum by zůstalo součástí SONS a hradilo by symbolické nájemné. TM by se smluvně zavázalo k restaurátorské pomoci, metodice vystavení exponátů, vybavení popiskami a dalším činnostem, které by mohla smlouva obsahovat. Vzhledem k tomu, že jsem nebyl zplnomocněn jednáním s ředitelem TM o změněném návrhu o schůzku jsem neusiloval, lépe řečeno jsem se jí vyhnul. Domnívám se, že vzhledem k tomu, že nová nabídka je přinejmenším zajímavá, měli by se s ní seznámit členové RR a případně posoudit návrh, který ředitel TM hodlá předložit jako podklad dalšího jednání. Ředitelka našeho muzea vysvětlila v TM, že pro jakékoli další jednání nemá od RR pověření. Další informace, které jsou zajímavé: Ředitelka muzea si z vlastních prostředků platí brigádnici- studentku, která jí vede hospodářskou agendu. Považuji to přinejmenším za podivné a domnívám se, že by se měl najít způsob jak tuto situaci finančně dořešit. Nedokážu si představit provedení fyzické inventury ve stísněných prostorech pracovníky našeho muzea při jejich vizusu. Dr. Smýkal, se kterým jsem jednal v nepřítomnosti ředitelky muzea nebyl v minulosti, ani není v současnosti iniciátorem jednání s TM a pokud je někým dotazován odkazuje každého na ředitelku našeho muzea. Je srozuměn s tím, že pro svůj pokročilý věk v letošním roce v muzeu skončí. Pokud je požádán o vyjádření k některým otázkám souvisejícími s muzeem ředitelkou muzea vysloví se, ale svůj názor nijak neprosazuje. Toto jsou informace od jiných, ne jeho tvrzení. Neznám ani přibližně náplň jeho práce, ale mám dojem, že si úkoly zadává sám jako umělec na volné noze. Jeho prohlášení, že není členem SONS mne trochu udivilo, protože znám jeho aktivní práci v organizaci zrakově postižených v minulosti. Vzhledem k tomu, že jsem zásadním zastáncem toho, aby placení pracovníci byli z důvodů dodržování stanov SONS při své práci jejími členy, nabídnu mu při další návštěvě přihlášku. Závěr: Dospěl jsem k názoru, že by bylo vhodné s ředitelem TM v Brně jednat. Je na nás, abychom posoudili jak při sounáležitosti Slepeckého muzea se SONS co nejlépe zajistíme jeho další rozvoj v budoucnosti. Vrchlabí 22. března 1999, Jaromír Kavka. Slepecké muzeum Eliška Hluší vedoucí muzea Chaloupkova ul. 7 612 00 Brno Naše značka: 802/99 Brno 20. 5. 1999 Věc: Návrh spolupráce mezi Technickým muzeem v Brně a Slepeckým muzeem v Brně. Návrh spolupráce mezi TMB a Slepeckým muzeem vychází z předpokladu, že tato organizace zůstává organizačně začleněna v občanském sdružení s názvem Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých (SONS). Pro spolupráci naše organizace nabízí: - přidělení samostatné kancelářské prostory o ploše 16 nebo 20 m2 a její vybavení nezbytným zařízením pro práci v šestém podlaží; - poskytnutí jedné přímé telefonní linky; - připojení k internetu a e-mailu, které je v současné době rozpracováno pro celou organizaci; - přidělení depozitních prostor přímo v objektu v pátém podlaží vedle nákladního výtahu o rozloze 22 m2, o výšce stropu 3,5 m s regálovým vybavením a vytápěním; - zajištění odborné konzervátorsko-restaurátorské péče ve vlastních laboratořích a konzervátorských dílnách včetně zpracování konzervátorské dokumentace a odborného uložení v depozitáři; - přidělení výstavních prostor, jejichž součástí budou vestavěné vitríny pro možné uložení knižního fondu v mezipatře dostavby o ploše 145 m2 přímo u schodiště a výtahu v této části dostavby, která bude dle předpokladu stavebně dokončena v srpnu roku 2000; - zpřístupnění Vaší sbírky, která postihuje problematiku nevidomých a slabozrakých, veřejnosti pomocí expozice, která bude koncipována jak pro nevidomé a slabozraké tak i pro běžné návštěvníky (dlouhodobě sledovaná návštěvnost se pohybovala kolem 80-100 tis. návštěvníků za rok) se záměrem možnosti praktického využívání jednotlivých předmětů; - zabezpečení celotýdenního provozu expozice zaškolenými lektory, pravidelnou překonzervací předmětů, údržbou výstavního fundusu a úklidu; - možnost zabezpečování kulturních aktivit, které v současnosti Slepecké muzeum provozuje v přednáškovém sále TMB s kapacitou 98 míst, ale i ostatních prostorách (výukové centrum, malá zasedací místnost); - v současné době se řeší možnost umístění systému dálkově ovládaného zvukového majáku. V případě akceptování naší nabídky musí dojít k uzavření smlouvy o vzájemné spolupráci, která bude vycházet ze skutečnosti, že náklady vzniklé jednotlivým stranám budou kompenzovány zápočtem s nulovým zůstatkem. Ze strany SONS - Slepeckého muzea - budou zaúčtovány náklady za půjčení předmětů ze sbírky jako kompenzace nákladů TMB vzniklých při provozování výše vyjmenovaných aktivit. S pozdravem za Technické muzeum v Brně, 612 00 Brno, Purkyňova 99 ing. Ivo Štěpánek, náměstek ředitele (vlastnoruční podpis) Chaloupkova 7, 612 00 Brno Republikové radě SONS Na Harfě 9 190 05 Praha Věc: rozklad současného stavu výstavních ploch ve Slepeckém muzeu Slepecké muzeum zaujímá plochu cca 62 m2. Je rozděleno do tří místností, které jsou tematicky uspořádány. První místnost představuje pomůcky pro výuku nevidomých. Je zde soubor šablon pro nácvik vlastnoručního podpisu, Heboldova tabulka pro psaní běžným písmem, kamenná matrice na výrobu reliéfní latinky. Patří sem také matrice japonského písma jak obrázkového tak i znakového. Velmi vzácnou kolekci tvoří dva Kleinovy psací stroje, z čehož jeden vyrobil brněnský slabozraký tyflotechnik a tyflografik František Urban. Pomůcky pro psaní Braillova písma tvoří různé typy písanek, tabulek a zároveň i bodátek. Mnohé z nich však nemohou být vystaveny pro nedostatek místa. Dovoluji si upozornit na Pabláskovu pozitivní tabulku. Vzácnou pomůckou je Macanův jednořádkový psací strojek. Schleussnerovy tabulky tvoří samostatný oddíl. Podařilo se nám získat dvě čtyřbodové a také šestibodovou. Pomůcky pro matematiku jsou zastoupeny různými počítadly, z nichž nejvzácnější je japonské a také vídeňskou početní krabicí. Geometrie je zastoupena logaritmickými pravítky (J. Ditricha - profesionálně vyrobené a bývalého žáka ZŠ pro NS v Brně Bejčka). Rýsovací podložky, ukázky různých geometrických tvarů. Z reliéfních obrázků upozorňuji na ukázky tyflografiky Fr. Ficiána, J. Mojžíška a M. Kunze. V kolekci pomůcek pro hudební výchovu jsou zařazena dirigentská gesta, metronom, němá intonační klávesnice a trojrozměrný model durové stupnice. Tvůrci zmíněných exponátů byli učitelé hudby, kteří si je vyráběli pro svoje využití v praxi. Nástěnné mapy jsou v expozici tři. Plán Brna ve zmenšené podobě, mapa železnic vyrobená již výše zmíněným Františkem Urbanem a sádrová mapa Moravy z poloviny 19. století. Ze zeměpisných map je to matrice ČSR spolu s výliskem, jako ukázka její výroby a dřevěná rozkládací mapa J. Bezecného a také reliéfní atlas. Na dvou stolech je kolekce psacích strojů, kterých je 20. Jsou to Pichtovy psací stroje, stroje pro stenotypisty, Tatrapoint, Perrkinsův psací stroj, Stainsbyho psací strojek. Mimořádně bohatá je sbírka pražských tabulek. Bohatost a ojedinělost sbírek nelze přehledně představovat, a to zvláště nevidomým návštěvníkům, kteří si prohlížejí každý exponát zvlášť, jednotlivé vitríny jsou malé a exponáty v nich uložené pro nedostatek místa bez přehledu. Zvláště se to týká bohaté kolekce pražských tabulek, které muzeum obdrželo v poslední době od dr. Zd. Šarbacha. Rovněž pomůcky pro matematiku jsou ve vitríně nakupeny. Nedostatek prostoru pociťujeme zvláště u papírových fyzikálních map Martina Kunze z osmdesátých let 19. století. Nemůžeme uspořádat přehlednou kolekci tyflografiky, které má muzeum v depozitu velké množství. Nejstarší jsou reliéfní obrazy M. Kunze rovněž z 80. let minulého století. Nejsvízelnější je situace ve sbírce psacích strojů. Jsou nouzově umístěné nepřehledně na dvou stolech . Bylo by zapotřebí je popsat, ale prostor je příliš malý. Nejvzácnější je psací stroj Pichtův z roku 1897. Mimořádně historicky cenné pomůcky by měly mít samostatnou vitrínu s podrobným popisem atd. Podle muzejních zvyklostí se dodržuje zásada, že se sbírky doplňují průběžně, tzn. i nedávno vyřazené. To je např. sbírka vyřazených elektronických pomůcek, kterou jsme obdrželi od Tyflokabinetu v Praze. Pro budoucnost jsou zajisté významným dokumentačním materiálem rozvoje digitální techniky pro nevidomé a slabozraké. Nelze ji vystavit, jelikož není dostatečný prostor. Ve druhé výstavní místnosti máme sázecí stroje pro reliéfní latinku, sadu štočků a především pro Braillovo písmo. Nejstarší je Hinzův mechanický sázecí stroj, který pochází z r. 1895. Kopii tohoto stroje, která zde rovněž stojí, vyrobili v r. 1950 studenti průmyslové školy v Košicích pro tiskárnu v Levoči. V místnosti stojí také mechanický lis na výrobu knih a časopisu v Braillově písmu, tiskárna Jatraň, rozmnožovací zařízení Vl. Korunky pro Braillovu hudební notaci. Dále bohatá knihovna v různých typech písma pro nevidomé Braillově, Kleinově, Moonově. Knihovna má přes 300 svazků. Podařilo se získat také mnoho korespondence od významných nevidomých a slabozrakých osobností. Prostora výstavní místnosti je přeplněná, pohyb návštěvníků nesnadný, zvláště nevidomých zájemců o prohlídku každého zařízení. Je trvalé nebezpečí, že některý návštěvník si může manipulací se stroji ublížit, na což trvale upozorňujeme hlavně děti, které jsou u nás častými hosty. Nevyhnutelná je ochrana vhodnou bariérou, na kterou není místo. V knižních fondech máme cenné unikáty, které by bylo třeba uchránit ve speciálně upravených vitrínách. Zatím jsou v běžných policích. Bylo by zapotřebí je přehledně popsat atd., atd. Ve třetí místnosti jsou umístěny dílny (kartáčnická, košíkářská a ladičská). Bohužel pro nedostatek místa jsou kartáčnická s košíkářskou dohromady. Ladičské nářadí společně s nářadím obou dílen. Dále jsou zde historicky významné počítače VersaBraille, první počítač s hlasovým výstupem, který pro nedostatek místa nemůže být v provozu. Mezi exponáty jsou také dvě televizní lupy, společenské hry, část knihovny, kterou není možné umístit v předchozí místnosti, pomůcky pro domácnost, různá razítka. Sbírka magnetofonů, z nichž mnohé nemohou být pro nedostatek místa pořádně vystaveny a samizdatová literatura na mag. kotoučích. Několik exponátů je nouzově pod pracovním stolem košíkářské dílny podobně jako všude jinde. Police jsou přeplněny exponáty, které mají hodnotu a není vhodné je umístit v depozitu. V expozici muzea je tedy instalovaná pouze stálá výstava výše popsaných tyflofaktů. Kromě nich je ještě mnoho těch, které jsou umístěny v prostorově nedostačujícím depozitáři, v krabicích, ve výstavních prostorách pod stoly a na skříních, protože pro nedostatek místa je není možno vystavit. Bohužel z téhož důvodu není v dnešní době možné pořádat tematické výstavy, které jsou od obecenstva i studentů žádané. Úkolem každého muzea je shromažďovat exponáty, na nichž se podepsala historie a jednou budou mít co ukázat dalším generacím. Zřizovatel každého muzea by měl mít zájem o jeho rozvoj a po zvážení podmínek připravit rozvoj muzea nikoliv pouze jako sklad. Máme zájem na modernizaci činnosti našeho muzea a k tomu by měl přispět návrh brněnského Technického muzea. Prosím, pochopte, že každý, kdo má k pomůckám alespoň kladný vztah, bude vždy usilovat o stále nové a nové přírůstky, což je odpovědným úkolem každého muzea. Protože jsme během minulého roku navázali s Technickým muzeem v Brně dobrou spolupráci, vypracovali jeho vedoucí pracovníci pro členy Republikové rady návrh, který předkládám. Pokud se rozhodnete tento návrh akceptovat, navrhuji zvážit, aby prostory po Slepeckém muzeu byly pronajaty některé invalidní organizaci pro její činnost.Nemyslím si, že by prostory muzea byly neatraktivní pro zmíněné účely. Prosím, abyste situaci důkladně zvážili. Předem děkuji za vstřícný postoj a souhlas s přemístěním Slepeckého muzea do Technického muzea v Brně. Eliška Hluší vedoucí Slepeckého muzea (vlastnoruční podpis) V Brně dne 20. května 1999 [ zpět na seznam publikací | zpět na úvodní stránku ] |